Když jsme s přítelem před 15 lety odjeli žít do Anglie, setkávali jsme se s třemi reakcemi. Ptali se nás, zda jsme stále součástí Sovětského svazu, nebo věděli, „že už se to tam rozpadlo“, ale to nás zase zařadili do jiné války a jiné země. Slovinska. Nebo dokonce Čečenska. Často nás však podle výslovnosti zařadili ještě jinam. Mezi Poláky. Jenže Poláci, které jsme v Londýně tehdy potkávali, neuměli jazyk vůbec.

Tehdy jsem se rozhodla, že se naučím anglicky dost dobře na to, abych se za svou výslovnost nemusela stydět.

První krok: PŘEŽÍT

Do Anglie jsme přijeli se 70 librami v kapse. Bez peněz na kartě, bez zajištěného ubytování či práce, ale taky bez zpáteční jízdenky. První 3 libry za toaletu a sprchu po celém dni a noci v autobuse a 7 liber na osobu na celodenní jízdenku v metru mi brzy vzaly vítr z plachet, že přežijeme víc než 3 dny. Mému muži (tehdy ještě příteli) se podařilo najít levné ubytování u české romské rodiny na 2 dny s příslibem, že když si najdeme práci, můžeme zbytek týdne doplatit v pondělí. A tak jsme vyrazili do ulic. Doslova.

Krámek vedle krámku, dům vedle domu, ulici po ulici v severovýchodní části centra Londýna, v oblasti Wood Green, jsme se ptali na práci. Na dojíždění daleko nebyly peníze. Po dvou dnech absolutní bezmoci přišla záchrana. Přítel si našel práci na stavbě.

Mně se podařilo najít práci až po třech týdnech. Když jsem v obchůdku žádala o práci, vyšel mi vstříc asi 25letý Pakistánec, který tam obsluhoval, a pozval mě „dozadu“ za svým strýcem, jemuž obchod patřil. Musím se přiznat, že při jejich pohledech na mě někde v tmavé místnosti za obchodem jsem silně váhala, zda druhý den přijít a nastoupit tam do práce. Naštěstí jsem to riskla a získala super školu života. Byl to totiž docela velký obchod se smíšeným zbožím. Takový ten typ „všechno za 60 Kč“. Kde jinde se chcete naučit slovní zásobu?

Tak v mém případě to tady nebylo. Aspoň zpočátku ne. Zato jsem se brzy „otrkala“. Nutně jsem tu práci potřebovala, jenže slovní zásoba? Moje učitelka angličtiny na střední by mohla vyprávět! Vždycky jsem byla hrozný lajdák na učení. Nějak jsem to přežívala skoro měsíc. Pak však přišel zlom.

Pamatuji si jako dnes, když k pokladně za mnou přišla statná a velmi razantní černoška ve středních letech, která na mě hukla, že nemůže najít „scissors“. Můj kolega Sal mě vyzval, ať jí je jdu ukázat. A tak jsem šla uličku po uličce a hledala „scissors“. Samozřejmě jsem netušila, co to je. Paní se mnou naštvaně prošla všechny uličky, dokud se nepřihnal Sal a neodvedl ji do té správné. Mé tajemství však bystře pochopil. Místo aby mě vyhodil ale další dny věnoval tomu, že když zrovna nebylo narváno, ukazoval mi jednotlivé věci, nutil mě je vzít do rukou a učil mě při tom slovíčka. Byl úžasný. Spojil totiž několik věcí najednou. Mou potřebu neztratit práci, zrakový i sluchový vjem a taky hmat (musela jsem si věci „osahat“) a umístění v regále. Jen tak mimochodem, „scissors“ jsou nůžky. Tohle slovíčko mi už z hlavy nevyplave nikdy, jelikož je spojeno s výrazným zážitkem.

Pokud Vám je pod 30 let, asi se ptáte „proč sis to nenašla na googlu“? Tak vězte, že v roce 2004 byl internet v mobilu pro nás jen sci-fi.  V té době byl internet teprve pár let běžně ve firmách na počítačích a mít doma notebook nebyl zas až takový standard. Wifi nebyla na každém kroku a mobily byly tlačítkové a na displeji jste nic zázračného neviděli. Žádné aplikace s GPS, překladače, návody, jak co udělat. Neuvěřitelné, viďte? 🙂 

Druhý krok: POSLOUCHAT SE MUSÍ

Angličané jsou velmi tolerantní, protože jsou na přílivy různých kultur a jazykových mutací jejich rodné řeči zvyklí už stovky let, ale toužila jsem se stát skutečnou součástí světa, v němž jsme se rozhodli na čas žít.

Potkali jsme spousty lidí, kteří vyrazili do Anglie bez znalosti jediného slova. Pracovali často jako pomocníci v kuchyních a do půl roku se bez větších problémů domluvili. Pokud chce a potřebuje, naučí se zkrátka každý. To však nebyl náš případ. Učili jsme se anglicky na škole a po prvních pár dnech ostychu jsme byli schopni jakž takž mluvit. Na co jsme však připraveni nebyli, bylo to, co se ozve zpátky. To, jak Angličani polykají polovinu slova a Skotové ho snad přežvýkají a vypustí úplně jiné, člověk zažil zkrátka až na místě.

Dnes už je známo, že chcete-li se učit anglicky, nesmíte se bát mluvit. Jenže kdo z nás to zvládne hned od začátku? Neumět skoro nic a nebát se mluvit? Právě proto bych radila hlavně poslouchat. Mě vyškolila moje druhá práce.

Po třech měsících v Londýně jsme chtěli vypadnout z města, kde se mísilo tolik akcentů a národností, že jsme se sice v klidu domluvili, ale pravého Angličana jste skoro nepotkali a co jste vydělali, šlo na nájem a jídlo. Za London city se však rozkládalo skutečné království. Možnost pracovat formou „live-in“ v klasickém anglickém prostředí, kde máte práci, jídlo a ubytování jako součást, a navíc každý týden výplatu.

Oblast Buckinghamshire je nádherná a typický anglický Inn podél cesty mezi Londýnem a Aylesbury byl pro nás konečně útočištěm. Právě tam jsem poprvé v Anglii pracovala jako servírka. Nic Vás do vody jazyka nehodí tak, jako když posloucháte někoho, co chce k jídlu. A především, pokud mu pak přinesete něco špatně. Zde jsem však poprvé poznala i galantnost, toleranci a úroveň, kterou na Angličanech obdivuji. Vzpomínám si na jednoho z mých prvních hostů v restauraci, který mi v 6 hodin ráno zcela trpělivě snad čtyřikrát zopakoval, co si dá k snídani, a ještě se na mě usmíval a uklidňoval, že to zvládnu.

A tak mě odhodlání a potřeba přiměly pečlivě poslouchat. Neustále nové hosty, mladé kolegyně servírky, které pocházely z místní village, a trpělivé majitele Deep Mill Diner. Snažila jsem se jim však nejen rozumět, ale přizpůsobit. Mnohá slovíčka a fráze postupně přicházely bez nutnosti se je biflovat. Zkrátka je začnete používat, aniž byste museli znát nutně odbornou teorii, proč tomu tak je. Pochopíte to z kontextu. Je to jako když Vás pozvou do nóbl restaurace, kde místo jedné leží 5 různých vidliček a vy nevíte, co s nimi. Kolikrát je jedno, kterou použijete. Pokud ale dlouho váháte a pak s ní jen škrkáte o talíř, všichni si vás všimnou. A tak sledujete ostatní a děláte to, co oni.

Třetí krok: KDYŽ POHÁDKA SKONČÍ, NEVZDEJTE TO

V Deep Mill Dinner stačilo pár měsíců a cítili jsme se jako doma. Týdenní plat, možnost půjčit si auto a projezdit v jediný den volna širé okolí tomu jen přispívalo. Jednoho dne však pohádka skončila. Majitelé se rozhodli, že na léto mají dost studentů z řad dětí svých přátel a bude to pro ně snazší než mít dva lidi navíc. Měli jsme však štěstí. Obvykle se tento typ práce dá stejně tak získat jako ztratit ze dne na den. A jelikož nás měli rádi, dali nám na ukončení práce i vystěhování dny 3. Najednou jsme opět byli bez práce a střechy nad hlavou. Nezbylo než během 3 dnů něco najít.

Když jsme na internetu objevili live-in job v 750 km vzdáleném městečku ve Skotsku, byla jsem nadšená. Mou hlavou prolítly snad všechny nádherné scény z pověstného filmu Statečné srdce (ano, dnes už vím taky, že se to natáčelo hlavně v Irsku) a bylo rozhodnuto. Cesta tam stála skoro tolik co náš týdenní plat, takže jsme se rozhodli narvat náš anglický majetek do auta z půjčovny a cestu si užít. Náš již bývalý zaměstnavatel se za nás naštěstí zaručil svou kreditní kartou, a tak jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím. Celou cestu nás však hryzla v duchu věta, kterou se s námi Vick loučil: „Vy jedete pracovat do Skotska? A jak se s nimi domluvíte?“ Když jsme logicky odpověděli, že anglicky, s klidem nám popřál hodně štěstí, s tím, že on anglicky teda fakt umí, ale Skotům nerozumí ani slovo.

Naštěstí v prvních dnech situace nebyla tak těžká. Půvabný hotel ve stylu zámečku měl sice skotskou zaměstnavatelku, hosté však byli hlavně z Anglie a veškerý personál tvořila uzavřená skupina Rumunů, kteří anglicky uměli jen o něco lépe než my. Po pár dnech jim však přijeli další dva známí, kteří jim lépe „zapadli do kolektivu“ a my tak byli opět vysláni si hledat práci i ubytování jinde. Pochopili jsme, že Vick v Buckinghamshiru nás měl skutečně rád, protože tentokrát jsme měli odejít ze dne na den. Že nebylo kam, nikdo neřešil. Pokud jsme se ale něco naučili, tak že člověk se nesmí prostě vzdát.

Čtvrtý krok: OCHUTNÁVEJTE

A tak jsme opět vyrazili do ulic uprostřed malé z turismu žijící vísky jménem Pitlochry. Tady jsme snad poprvé narazili na skutečný skotský přízvuk. Po pár marných pokusech jsme se šli zeptat do lidmi nabité hospody spojené s restaurací a B&B, kde jsme dostali místo a bydlení jen pod podmínkou, že naběhneme okamžitě na plac. Znalost angličtiny majitele až tak nezajímala. Hlavně, jestli umíme pořádně makat. Taky věděl proč.

Richard, náš šéf, byl úžasný. Úžasný cholerik. Když panoval v kuchyni, servírky doslova utíkaly s klepajícími se talíři v rukách a slzách v očích. Jazyková bariéra byla jen jeden z důvodů. Mnozí brigádníci to po týdnu vzdali. Jednou, když se Richard vytočil do běla, že kuchyň nestíhá, prostě ji uprostřed letního dne zavřel. Nezbylo mi, než s omluvou obejít stoly s dohromady více než 400 hosty s tím, že u nás už se dneska nenají. Rázem jsem byla bohatší o mnoho výrazů a rozuměli jsme si všichni.

Problém rozumět však nemáme jen my. Jediná rodilá Skotka, která v restauraci pracovala a pocházela z Pitlochry, mě jednou požádala, ať jdu obsloužit skupinku Skotů. Přijeli prý z Glasgow a ona jim prostě nerozumí. Ano, měli výrazně jiný akcent. Pro mě to byl ovšem stejný pelmel, takže jsem jim i rozuměla.

Některé zážitky byly prostě úsměvné i poučné. Když se skotská krajina přikryla prvním lehkým zimním závojem, Richard se rozhodl, že se mu ten den pracovat nechce. A tak s pravou anglickou grácií, avšak skotským škodolibým humorem, vypnul elektrický jistič a s vážnou tváří požádal hosty, aby v zájmu své bezpečnosti odešli, jelikož to nakazují evropské zákony. Denně jsme pracovali od 6.hod od rána někdy až do 2-3 do rána dalšího dne a volno bylo jen jeden den v týdnu. Tento „kousek“ od cholerického Richarda jsme tak přivítali s nevírou v očích, ale s nadšením. Byl dokonalý příklad ohnivého Skota, kterému jste první půlrok museli dokázat, že něco vydržíte, ale pak vás měl rád. Byl výborný podnikatel, kterému hospoda doslova šlapala, ale když chtěl, neváhal ji zavřít. Byl pánem svého byznysu a odmítal být jeho otrokem. Pro nás to byla další cenná zkušenost.

Ne nadarmo se říká, že po pár sklenicích alkoholu se rozmluví každý. Richard si potrpěl na kvalitu a jeho bar byl široko daleko vyhlášený výběrem více než 80 druhů whisky. Kromě ochutnávání skutečného života ve Skotsku a cestování po jeho hradech a zámcích, jsme tak měli jedinečnou možnost ochutnávat skotskou podstatu. Různé druhy skotské whisky od té nejjemnější z nejmenší skotské destilerie v Edradour až po drsňácké typy jako je Laphroaig.

Ochutnat Skotsko a Anglii tak můžu i dneska, když už tam nejsem. Není to však jen o whisky, ale o příbězích, které člověk prožil, nebo které si umíte přečíst v angličtině. O lidech, které jste poznali a můžete jim napsat zpět.  O zážitcích, které můžete sdílet. Když jsem pracovala ve Skotsku, hosté často tipovali můj přízvuk. Pravda, občas se podobal přízvuku kolegů, s nimiž jsem nejvíce pracovala. Jednou australskému, jednou jihoafrickému…, naučila jsem se rychle přizpůsobit. Český přízvuk však tipovali málokdy. A já s hrdostí odpovídala, odkud jsem.

Nepřestávejte nikdy snít, ochutnávat a učit se. Stojí to za to. Jedině na cestách za svými sny většinou poznáváme přátele na celý život. ?

Právě vlastní zkušenost a prožité emoce nás naučily, že člověk se nejrychleji učí vlastním zážitkem. Nebojte, není třeba vyrážet vždy do zahraničí. Můžete však vyzkoušet naše LIFE ART KURZY.

Těšíme se na Vás.